Sedím v písku ozářeném sluncem a v dálce hledím na horu...

Jsem zde. Teď a tady. Sedící. Přemýšlející o svém osudu, o své cestě, o té hoře tyčící se daleko předemnou. Vstávám z písku a dávám se na cestu. Beze slova. Občas poposkočím a vydám tón, aby tento tón přilákal podivná kobercová stvoření, jež nadšeně odpovídají. Na této mé pouti mi jsou jedinými přáteli a průvodci. V nekonečné poušti plné zavátých polorozpadlých budov pomalu a jistě rozkrývám příběh o vzestupu a pádu své  civilizace...

Tato hra Journey není jen tak ledajakou hrou, je to opravdové umělecké dílo, které člověka donutí přemýšlet, melancholicky se smát, i uronit nějakou tu slzu. Vizuál s pomocí velmi emotivní hudby Austina Wintoryho (OST jsem recenzoval zde) Vás naprosto okouzlí a vtáhne do děje. Je jedno, že ta hra je krátká a bez větších zádrhelů. Možná ji i hned projdete, ale na jejím konci si uvědomíte, že musíte jít tu cestu znovu, protože potřebujete vstřebat znova všechny ty dojmy. Pochytit tu chvilkovou krásu, chvilkovou radost ze života. Pocítit zmatek, smutek nad tím světem a dojít až na samotný vrchol.

Myslím si, že žádná z dosud vydaných her Vám nezůstane v paměti tak jako Journey, navíc nás čecháčků se dotkne o to více, protože jsme národ hořkosladkých melancholiků. Jediné, co však k hraní potřebujete, a možná je to mínusem (opravdu těžko říci), je Playstation 3. Sám za sebe mohu říci, že investice za ten zážitek fakticky stála a ke hře se několikrát vrátím, abych znovu došel až do nepopsatelného finále.

{jcomments on}

Sdílejte tento článek