Minimalistické kapitalistické drama s maximalistickou stopáží…

Přesně tak by se dal charakterizovat Jihokorejský snímek Hae-joon Leeho z roku 2009. Přestože v něm prakticky hrají pouze dva herci, pak stopáž si od Vás vyžádá dvě hodiny času. Kupodivu jsou to dvě hodiny, při kterých se vůbec nenudíte a máte možnost zhlédnout kam, až kapitalistické snažení může vést.

Kim Seong-geun (JaeYoung Jung) se topí v dluzích, jež jako u nás naskakují neuvěřitelným tempem. On se rozhoduje čistě pragmaticky – spáchat sebevraždu. Protože neumí plavat jeho rozhodnutí je naprosto jasné. Skočí z mostu a utopí se. Jenže zde se poněkud přepočítal a nějakým zázrakem je vyplaven na opuštěný ostrůvek. Tento ostrůvek je sice opuštěný, ale na pár stovek metrů od civilizace. Pro lepší představu si vybavte např. Střelecký ostrov – ten kopíruje zmíněný ostrov naprosto přesně (až na opuštěnost), protože přes něj vede také frekventovaná silnice a je uprostřed civilizace.

Nicméně náš Kim neumí plavat, telefon je utopený, po betonovém sloupu na silnici nevyšplhá a jeho křik nedolehne na druhou stranu řeky. Napadne jej tedy jiný způsob sebevraždy. Oběsit se na vlastní kravatě. Jenže místo zamýšleného věšení se prostě po*ere. Tak k našemu sebevrahovy.

Uprostřed civilizace za zamčenými dveřmi sedí dívka Kim Jung-yeon (RyeWon Jung) trpící syndromem Hikikomori (náhodou se film trefil do tématu, kterým se nyní zabývám :)) a žijící svým virtuálním životem. Její jedinou „venkovní“ zábavou je noční focení Měsíce a dvakrát do roka denní focení prázdného města při pravidelném branném cvičení. Focení probíhá tak, že roztáhne tlusté závěsy a použije zrcadlovku s teleobjektivem. Pomyšlení vylézt ven je pro ni smrtící myšlenka. Její Hikikomori křížené s agorafobií ji tak zahání spát do malé skříně, v níž se cítí bezpečně. Nu a právě při jednom focení narazí na ostrovního Kima, který na pláži vyrobil nápis Help. Začíná jej pozorovat.

Ostrovní Kim už zahodil myšlenku na sebevraždu jako své propadlé kreditky a snaží se na opuštěném ostrůvku přežít. Situace, do kterých se dostává, Vás opravdu pobaví, avšak on velmi dře, aby dosáhl nějakých výsledků. Kupodivu začíná docházet k přesvědčení, že jeho dřívější život nestál za nic a jeho, ač drsný, nynější život je tak nějak jednodušší a cítí se šťastnější. Proto změní nápis Help na Hello.

Dívka Kim jeho snažení přežit celou tu dobu pozoruje a dochází k přesvědčení, že ten podivně se chovající muž je mimozemšťan a ona může jako první navázat kontakt. Vymyslí tedy komplikovaný plán jak v noci v motorkové přilbě a s deštníkem v ruce (ač neprší) dojít na most a hodit mu flašku se zprávou. Obsahem zprávy je lakonické: Hello :).

Tak začíná podivná komunikace mezi izolovanými lidmi uprostřed civilizace.

Pokud si odmyslíte klasické Korejské „uslzené přehrávání“ pak Vás tento film naprosto unese svou jednoduchou genialitou i lehkostí. Donutí, zapřemýšlet nad současným stavem společnosti, která se neustále honí jen za ziskem a nic jiného ji nezajímá. Dává pohlédnout do nitra lidí izolovaných, ve společnosti, v níž žijí. Poukáže na fakt, že i přestože je člověk schopen komunikovat s lidmi na Měsíci, pak někdy nedokáže komunikovat s lidmi stojícími vedle něj. Opravdu jedinečný poutavý příběh, s jehož hrdiny se vyplatí strávit dvě hodiny času.

{jcomments on}

Sdílejte tento článek