35 let uplynulo jako voda…

 Přesně před takovou dobou vyšel první Blade Runner natočený podle povídky Sní androidi o elektrických ovečkách od Phillipa K. Dicka. Na svou dobu úchvatná podívaná, jež má co říct i dnes, s převratnou nadčasovou hudbou složenou Vangelisem. Dodnes se divým, že za ni nedostal Oskara. Snímek byl sice přijat rozporuplně, ale za ty roky si vydobyl nejen status kultu, ale dočkal se i režisérských vylepšení a úprav. Pro mne spíše k horšímu. Osobně totiž nedám dopustit na původní kino verzi, v níž jsou monology Deckarda, jež dodávají snímku větší hloubku a lidský rozměr. Jako třešničkou na dortu je pak vlastní konec nutící k zamyšlení, který je v různých režisérských verzích vystříhán.

Nu a po 35 letech se někdo odvážil navázat na živoucí legendu. Tohoto úkolu se zhostil Dennis Vileneue, jež se nebál do velmi riskantního podniku jít. Již předem však mohu napsat, že risk nevyšel a film prodělal svým investorům pěkný balík peněz. Nicméně v budoucnu jistojistě nějaký ten bakšiš, od zavylích fanoušků, ještě přinese.

Samotný snímek se odehrává 30 let po událostech předchozího snímku. Mnohé se však změnilo. Tyrell zbankrotoval. Nastala velká vzpoura replikantů, při níž došlo k zásadní události, jež změnila svět navždy. Nicméně lidstvo přežilo. Replikanti přežili. Ačkoliv se svět proměnil, tak se v jádru nic se nezměnilo. Jen to, že dnes jsou replikanti vymíváni k poslušnosti ke svým lidským protějškům. Hlavním hrdinou je replikant K, který loví renegátské replikanty, avšak jednoho dne narazí na tajemství, jež by mohlo ohrozit samotný status quo. Řešením je najít pomoc. Pomoc v podobě starého harcovníka z ostrého komanda. Deckarda.

Co diváka naprosto ohromí je vizuál. Ten je naprosto úchvatný a místy člověk kouká s otevřenou pusou. Vizuál by nebyl nic, kdyby mu skvěle nesekundovala kamera a střih. Naprosto precizní práce, která si zaslouží pět divácké ódy. S hudebním doprovodem je to sice krapet ošemetné, protože Vangelis vytvořil něco, co překonat nejde, a i tak se duo Wallfisch, Zimmer snaží o stošest stavět na původních melodických linkách nové, modernější. Ten pocit tam je, ale je takový… sterilní. Hodí se však do záběrů např. ve společnosti šíleného-geniálního Wallace. Ačkoliv zde někteří Jareda Leta odsoudili, mě se jeho postava, ač dostatečně neprokreslená, líbila. Stejně jako jeho anděl smrti Luv. Na kom jsem však oči mohl nechat byla Joi, jež překročila rámec svého naprogramování a stala se něčím více. Avšak s tragickým osudem. Nemohouc dosáhnout úplného „životního“ naplnění. Naproti tomu hlavní postava K, v podání Ryana Goslinga, se mi zdála poměrně nevýrazná a pravděpodobně proto autoři nedali mnoho prostoru Deckardovi – Harrisnu Fordovi.

Vizuál, kamera, střih, hudba, obsazení je sice krásná věc, ale co příběh-scénář, který jsem dosud nezmínil? Zde nevím, jestli mám být politicky korektní, ale na skoro tři hodiny trvající snímek tam bylo toho příběhu tak na dvacet minut. Někdo by napsal přímo, že příběh stál za ho.no, ale mě tak nějak zaujaly ty vedlejší tragické linky, které rozhodně měli sílu. Proto to napsat nechci. Škoda jen, že tohle nemohu říct o ústředním příběhu, jež v úplném závěru sice zaparafrázoval s původním snímkem, ale nic víc k rozuzlení či zamyšlení nepřinesl. Zůstalo ve mně takové melancholické vizuální prázdno s tragickými střípky roztříštěné skládanky. Určitě však dám repeté.

{jcomments on}

Sdílejte tento článek