Nedalo mi to, a tu Pevnost s přiloženou knihou jsem si koupil…

Jo, jo jméno autora Pavel Fritz mně bylo povědomé, ale zaboha jsem si nemohl vybavit, co jsem od něj četl. Teprve až doma jsem se jal prohrabávat knihovničku, kde mi v pařátech uvízl Přístav u řeky Styx. Nu, tedy odtud vítr vane. Byl jsem zvědav, jak si dokáže poradit autor s kratší stopáží, protože kniha je vyloženě povídková.

Archa zrůd, přesně tak se sbírka jmenuje, obsahuje třináct povídek balancujících od sci-fi k hororu. Každá z povídek byla zajímavá hlavně tím, že i přes menší vykreslenost prostředí a postav, kteréžto prostě v takovém formátu nemá šanci autor udělat, že měla pointu. Ano. Pointu. To se v dnešní době moc nenosí.

Mně osobně se nejvíce líbila jedna z kratších povídek – Smrt tančila mezi hvězdami. Pointa mi byla ihned vcelku jasná (hold asi už jsem starý harcovník), ale přesně v tomto duchu bych rád viděl nějakou celou knihu. Podle mého skromného názoru se naopak k těm horším řadily: Druh ve zbrani – zřejmě kvůli tomu, že závěr byl očekávaný a cesty časem do minulosti moc nemusím. Další pokulhávající byla Poklad Černého Lombarďana – zde to byl velmi podivný mix všehochuti, který jsem také nedokázal dobře přechroustat.

I přes slabší kousky bylo z knihy cítit, že autor nápady má a mnohdy jsou dokonce poměrně originální. Snad některé z idejí dokáže zužitkovat v nějaké své další knize. Přeci jen by bylo škoda zahodit střípky z nějakého univerza, které by mohlo dobře fungovat v delším textu :)

{jcomments off}

Sdílejte tento článek