Příběh z dob, kdy mobilní telefony nebyly v každé kapse…

Ještě teď ve mně rezonují ty pocity a nostalgie. Makoto Shinkai vytvořil naprosto úžasný příběh. Spíše bych neměl psát, vytvořil, protože tahle manga je jako život sám. Shinkai v ní hledá smysl života, v němž všichni děláme neustále chyby, které opakujeme. Sami se snažíme z těch chyb poučit a mezitím jdeme za svým cílem, který jak se zdá, je v mnoha případech neuchopitelný a pro ostatní nepochopitelný. Jako v předchozím Hoshi No Koe, pracuje s dvojicí postav Takakim a Akari, oddělených prostorem. Tentokráte jejich komunikace není přes textové zprávy, ale přes dopisy, protože o mobilních telefonech si mohou nechat jen zdát a internet je jen ve velkých knihovnách.

Zpočátku je jejich odloučení vyplňováno těmito dopisy, jenže touha vidět jeden druhého je tak silná, že se za sebou vypraví. Příroda, zdá se je proti nim, protože na cestě začíná hustě sněžit a již to vypadá, že k setkání nedojde. Nicméně štěstí je na jejich straně. Doposud. A budoucnost? Nikdo z nich netuší.

Léta běží a člověk by řekl, že na svou první lásku ve třinácti zapomenete, obzvláště když se neustále stěhujete a rostete, ale není tomu tak. Její vliv je všude okolo. Stačí jen podívat se na oblohu, zmoknout, či čekat před zavřeným přejezdem. Takaki na nějž se příběh více zaměřuje, žije uzamknut právě v takové minulosti. V pocitech k Akari. V pocitech, které se chtějí přenést přes prostor a nyní i přes kvapící čas. Každým dalším panelem to kniha sugestivně dokazuje. V některých případech i beze slov. V těch chvílích Vám čtenářům těžknou ruce a doufáte v nemožné.

Nejprve přes milou Sumidu a později Mizuno proplouvá, bez kontaktu s Akari, v životě ztracený Takaki. Autor nejenže ukazuje život v jeho syrové a místy i surové podobě, ale i poukazuje na rychlost, s jakým jej lidé žijí. Pomalu plující mraky a mořský příboj v kontrastu s chaosem Tokia. Jenže mraky všude padají stejně rychle, jako padají sakurové lístky a život se nezastavuje.

Manga se mi paradoxně líbila o trochu více než film, asi právě kvůli těm nejsugestivnějším okamžikům, které byly zachyceny na papíře beze slov. Film byl také dle mého názoru dokonalý až do konce, kde byl použit druh hudby, který tu poetiku dost zlikvidoval. Nicméně obé doporučuji, dojme Vás to k slzám.

{jcomments on}

Sdílejte tento článek