Máte přehršel peněz a trápí vás za co je utratit? Co takhle vyrazit si na výlet. Myslíte, že se budete nudit? Rozhodně nebudete, protože za své peníze nebudete stačit valit oči…

A do jakéže destinace vás lákám? Do Koreje, ale ne tak do ledajaké. Lákám vás do Severní Koreje alias KLDR a Pchjongjangu. Přesně o tom vypráví tento dokumentární film, kde očima turistů různých věkových skupin nahlédnete, co se skrývá v zemi, kde vládne komunistická diktatura. Na počátku slyšíte různá očekávání a teprve po příjezdu slyšíte, co všechno člověk-turista může a co nesmí a co není vhodné. Tuto přednášku slyší turisté cestou po šestiproudé dálnici, na které potkají, za celou cestu pouhopouhé jedno auto.

Vstupní branou do města je pak kolosální betonový oblouk, jenž se tyčí nad pustou silnicí, aby se po chvíli ve své majestátní velikosti objevilo obrovské betonové monstrum v podobě pětihvězdičkového hotelu.

Jenže má to samozřejmě háček. Při stavbě došly peníze a tak v roce 1989 nejvyšší hotel se tyčí dodnes ještě s jeřábem na vrcholu nedostavěn a věkem chátrá víc a víc. To však evidentně nikomu nevadí.

Jestli jste si všimli, jak moc je hlavní město Pchjongjang „přelidněné“. Na hlavní magistrále je bratru pět lidí a čtyři auta, prostě naprostá zácpa… (co by za to však u nás v Praze dali :o)).

Naopak se zde nešetří různými propagandistickými plakáty, monumentálními památníky či megalomanskými náměstími, které jsou dozdobeny symboly KLDR a propagandistickými freskami.

Člověk si tak říká, když dělají tohle, tak kde proboha šetří? No trochu na jídle – v zemi je prakticky mezi obyčejnými lidmi hladomor a tak trochu na elektřině, hold když osvětlujete svá monumentální díla, nezbývá vám dostatek elektřiny na osvětlení bytů – soudruzi to vyřešili tak, že v noci svítí krom zmíněných monumentů přibližně dvě okna na několik bloků bytů.

Mimo hlavní „vybetonovaná“ megalomanská sídla prakticky neexistuje žádná infrastruktura. Okolo polorozpadajících se  silnic se táhnou rýžová polička a lidé se tak pomalu, jakoby ve snech o lepším zítřku, přesouvají z chatrných příbytků na pole. V této chvíli skupinka naráží na akci „Z“ „dobrovolníci“ opravují silnici, tak že díry se látají obyčejnými kameny.

Nakonec se skupinka přesouvá ke hranicím z Jižní Koreou. Tato hranice je nejvíce střeženou na celém světě,  protože přeci jen KLDR a Jižní Korea oficiálně nikdy válku neukončili. A tak polovina zelených baráků patří na sever a polovina na jih. A ta velká budova již úplně patří Jižní Koreji.

Jediné čemu jsem se v tomto popisování nevěnoval jsou samotní aktéři „turisti“, občas bych je totiž přetáhl za jejich vyjadřování a chování. Na závěr celého dokumentu byly jejich pocity a myslím, že občas byly tak trochu mimo a plácali nesmysly. V jednom však měli pravdu, jde z té chladné dokonalosti režimu mráz po zádech…

Sdílejte tento článek